- Dolní Chvatliny
- Horní Chvatliny
- Mančice
Zpět na „Album osobností„
Dlouholetý kapelník a dirigent Hudby požárního útvaru, ze které se později stal Velký dechový orchestr Českých pošt a telekomunikací, dnes zřizovaný obcí Dolní Chvatliny, JAN ZEMAN, jenž se letos v únoru dožil sta let, vzpomíná na léta prožitá s muzikou.
S hudbou se malý Jan potkal již v dětství. „Na housle jsem hrál od čtyř let, v sedmi jsem se šel učit do Zásmuk ke kapelníkovi Říhovi a ve dvanácti a půl letech už jsem chodil hrát s kapelou. Bylo to za Rakouska – Uherska, mladí muzikanti byli na vojně, zůstalo pět starých, víc jak šedesátiletých dědků, kteří potřebovali sekundáristu, tak jsem musel nastoupit,“ vzpomíná na první krůčky vitální děda, kterého vychovávali bezdětní cizí lidé. „Matka mě porodila jako svobodná, nechala mě u těchto manželů a odjela do Prahy sloužit,“ shrnuje minulé časy.
OD ŘÍHY KE KMOCHÁKŮM.
Na školu vzpomíná Jan Zeman v dobrém. „Bylo tam dobře, učil nás pan Vernard, jedinečný vlastenec. Třikrát do týdne jsme měli po hodině zpěv, mně dal housle, na které jsem hrál a ostatní zpívali. Jednou mě spolužák Nerašil navedl, abych zahrál protirakouský Podlipanský pochod. On sám zpíval a český farář, jenž se choval jako jezuita, nás načapal. Zmlátil mě rákoskou, upadly mi housle a ještě jsem si na ně šlápl,“ připomíná Zeman atmosféru tehdejšího školství.
S kapelou, jež nesla jméno po svém šéfovi Říhovi, hrál Zeman na zábavách. Po příchodu z vojny se kapelnictví ujal Říha mladší, jenž však po roce zemřel na krční souchotiny. „Vystřídal jej můj pozdější švagr Rak, s nímž jsem hrál do roku 1927. V té době se však těleso začalo rozkližovat, a tak jsem přešel ke kolínské Kmochově muzice,“ líčí pozdější kapelník své desetiletí u slavné kapely, kde pod taktovkou Aloise Vlasáka hrál na housle, b bass, kontra bass, i baryton.
„Nějaký Kumstát měl v Mančicích kapelu, jedenáct lidí, ale opravdových muzikantů. Chodil jsem s nimi, když nebyla v Kolíně hra, říkalo se tomu na přijednanou. V tom případě jsem si nosil svůj repertoár, třeba Fučíkovy valčíky Zimní bouře, což oni neznali, ale já jsem nepovolil. Později jsem tu kapelu zdědil a muselo se zkoušet. V tu dobu dostala jméno po mně, tenkrát se všechny muziky jmenovaly po kapelníkovi,“ objasňuje Zeman další období svého života.
Tenkrát musel každý kapelník ke zkoušce, starostou všech pro oblasti Kolín, Kutná Hora, Kostelec nad Černými lesy, Český Brod a Poděbrady byl právě Alois Vlasák.
„Kapelu jsem postupně doplňoval a po dvaceti letech, ve čtyřiapadesátém roce, jsem ji předal synovi Vladimírovi, protože já jsem byl zaměstnancem dráhy a to nedělalo dobrotu. Rok před tím jsme hráli za sezónu čtyřicet dva plesy, na Josefa byl poslední. V sobotu jsem stavěl čtyři party po devíti lidech a hrálo se i v neděli. Muzikanti říkali, že Hitler okupoval republiku a já celý okres. Hráli jsme na Kutnohorském okrese v Čáslavi, v Kolínském okrese v Týnci nad Labem, v Oseku a v Českém Brodě a na druhé straně až v Říčanech. Byl jsem neúprosný, bral jsem muziku jako práci, muzikant jde hrát a je za to placený. Sám jsem hrát ale nepřestal, působil jsem dál pod synovým vedením,“ říká muzikant, jenž svého Vladimíra přežil.
PLNÉ SEŠITY VZPOMÍNEK.
„Hudbu jsem jako výkonný muzikant dělal sedmdesát dva roky, dnes mám prst chromý, takže na housle už bych hrát nemohl, ale jinak mám ruce zdravé, nebál bych se postavit před muziku jako dirigent, jenomže to by mě musel někdo držet. Nohy mi už neslouží, špatně slyším a také přestávám vidět,“ vypočítává stoletý muž s bystrou myslí své neduhy. O svých narozeninách se však s taktovkou před bývalou kapelu postavil.
Své vzpomínky Jan Zeman zaznamenával. „Napsal jsem tři sešity, každý má asi devadesát osm listů, jsou plné vzpomínek na muzikantské zážitky. Všechny jsem je dal Jardovi, druhému synovi. Kdybych viděl, psal bych i dnes, zažil jsem neskutečné příhody, které jsem zapisoval tak, jak se narodily, nic jsem nezkresloval, ani nezamlčel,“ upozorňuje muzikant a z rukávu sype zážitky o tom, jak z cesty ze zábavy ve Ždánicích primárista Kováček z Dolních Chvátím překrajoval na cestě kravské lejno vypůjčeným nožem od kolegy Krátkého z Chotouchova, nebo jak Tonda Štika konal velkou potřebu s basou připevněnou na zádech na dvou popruhách krkem vzhůru a Ledašil jej tahal po sněhu jak želvu. Případně o dalších podobných muzikantských kanadských žertících.
„Když do nás někdo v hospodě zavandroval, tak jsme drželi všichni pohromadě, ale po cestě domů neváhal jeden muzikant tomu druhému cokoliv okamžitě vyvést. Ale potom byli zase všichni kamarádi. V té zlaté éře nás bylo devět z celého okolí,“ říká a vyjmenovává základ tehdejší kapely: Já a Ledašil jsme byli z Horních Chvatlin, Jirka Štika z Dolních a Hajný a starý Vejdělek z Libodřic. Všude jsme chodili pěšky, kola nebyla a peníze na ně taky ne.“
Podobné to bylo i s notami. „Finance nebyly ani na noty, jedna písnička stála dvanáct korun. Jezdil jsem proto ke starému Vačkáři kupovat kuplety za devadesát haléřů, ze kterých jsem to rozepisoval. Vytvořil jsem bohatý archiv, který jsem předal také synovi,“ uvádí.
Jan Zeman stál u zrodu hudebního rodu. Syn Vladimír, který po něm jako první převzal kapelu, již zemřel. Druhý potomek, Jaroslav, je dodnes uměleckým vedoucím orchestru, který se nazývá Velký dechový orchestr Dolních Chvatlin. V něm působí i vnuk Vladimír, syn stejnojmenného otce, stejně jako další vnuk Jaroslav a zpěvačka Kateřina provdaná Kolaříková. Nejmladší syn Jana Zemana, Miroslav, býval ředitelem kolínské základní umělecké školy a kapelníkem Kmochovy kapely, dnes je učitelem v Zásmukách.
MALÉ PARTY NE.
„No, jak pak by ne,“ odpovídá muž, jenž zasvětil celý život hudbě, na otázku, jestli by se vydal zase stejnou cestou. „Ale ne tak, jak se to dělá dnes. Ty malé partičky bych nesnesl, oni jsou tři a říkají si kapela. Kde dříve hrávalo devět lidí, tam dnes stačí tři, musela by to být opravdu velká kapela,“ vzdychá neúnavný muzikant, jenž svoji oblíbenou hudbu poslouchá v rádiu každý večer od půl sedmé do celé. „Některé polky znám, jsou staré šedesát, sedmdesát let, ale dnes je neuvěřitelně pitvoří. Ti současní hudebníci si myslí, že je modernizují, ale přitom je ničí,“ stěžuje si Jan Zeman, jehož kapela byla v rozhlase už ve čtyřicátém roce. „Tenkrát byly české písničky zakázané. Pořad nevysílali přímým přenosem, natáčel jej s námi redaktor Pařík a nahrávku pouštěli až během týdne. Nehráli jsme tam jen polky a valčíky, ale také Kmochovo Zastaveníčko, asi tři další koncertní věci a Vejdělek s Frantou Černým pěkně přednášeli,“ je už opět ve vzpomínkách muž, který je dodnes živoucí hudební kronikou.